Versailles - zámek všech zámků ve stylu barokního klasicismu. Nelze vidět Paříž a zapomenout na Versailles. Ludvík XIV. - král slunce - nechal skromný lovecký zámeček během dvaceti let přebudovat k nepoznání. Stal se vzorem pro celou Evropu. Na jeho vzhledu se podepsal architekt Louis Le Vau a Jules Hardouin-Mansart, Le Notre jako zahradní architekt a Le Brun jako designer interiéru. Samotný zámek má velikost 680 metrů. Jeho údržba stála asi 25 % vládních příjmů Francie.
Vystupujeme z auta na poloprázdném parkovišti. Jakpak by ne. Teploměr ukazuje 38 °C. Vstupní brána do Versailles se leskne jako nový zlaťák. Rozpálené budovy zívají prázdnotou. Renovují. Zámecká střecha je přikryta bílou plachtou. Znemožňuje nám to udělat dobré foto. Tu bílou plachtu tam nechceme. Nedaří se. Opatrně napředujeme do areálu v rozehřátých sandálech v šlépějích králů. Oblečení se na nás čím dále více přilepuje a naše tváře mění barvu do ruda. Zachraňují nás zahradní rozstřikovače. Nakláníme se co nejblíže k okrasným záhonům rozkvětlých květin a pečlivě zastřiženým zimostrázům ve tvarů kuželů.
Mé dítě, můžete se stát velkým králem. Neberte si však ze mně vzor, co se týče mé záliby v budovách a ve válkách...Ludvík XIV.
Když se nám naskytne pohled na rozlehlost zahrad je nám jasné, že pěšky to nepůjde. Volíme zápůjčku golfového autíčka na jednu hodinu. Už po prvních metrech víme, že jsme se rozhodli správně. Stříška vozítka nám poskytuje potřebný stín a je to bez nadsázky ohromná zábava. A to jsem ještě neřídila já. Míjíme stovky tvarovaných stromů, labyrint cest a cestiček, vesničku Marie Antoinetty, Neptunovu fontánu, nakonec i Malý a velký kanál.
Fontány, i když není pondělí, nejsou v provozu. Při zpáteční cestě se ptáme kurpulentní policistky v malé nedýchatelné budce, proč ty fontány nefungují. Ochotně nám odpovídá, hoc její červené tváře napovídají, že to urputní nekončící vedro ji nedělá dobře: „Jsou zaplé pouze o víkendu." Aha.
Po odpoledním odpočinku v našem provizorním domově se odvažujeme vykouknout ven. Tentokrát použijeme jiný druh dopravy jako dosuď, a to tramvaj. Můžu popravdě říct, že na rozdíl od metra, je mnohem čistší. Vagony jsou nové, sedadla celočalouněná, úchyty ještě pořád drží a přes okna je dokonce i vidět ven. Chytáme místo a jedeme do moderní čtvrti Le Défanse.
Le Défanse je obchodní čtvrť se supermoderními budovami a mrakodrapy. Vrcholek, na kterém se dnes tyčí La Grande Arche se nazýval kdysi Kohoutí zpěv. Až do 19.století zde stál větrný mlýn. Dnes se zde nachází na 3 milióny m2 obchodních ploch a 600 000 m2 obytných ploch. V podzemí je 25 000 parkovacích míst pro 150 000 zaměstnanců a 20 000 stálých obyvatel. Ve čtvrti je přes 10.000 bytů a zhruba 2600 hotelových pokojů.
Když jsme tady byli posledně, tak to bylo mrtvé město. Teď je tady doopravdy rušno. Kromě kravaťáků s administrativních budov lze potkat i hromady turistů a přišlo mi, že snad i Pařížanů. Z tramvaje se v tom pařáku stěží dobelháme na schodiště Le Grande Arche a opět sedáme. Obrácené písmeno U nám nabízí nenahraditelný stín a výjimečný výhled. Lze dovidět až na Vítězný oblouk na Avenue des Champs-Élysées. Kolem nás lítá tucet holubů, což má jedinou výhodu. Lukášek se probral ze slunečního úžehu a snaží se je polapit.
Den zakončíme v restauraci Mac Donald, aby jsme doplnili tekutiny a potřebnou energii.