Je něco kolem desáté hodiny dopoledne a my už trpělivé stojíme frontu na vstupenky do Musée d´Orsay.
Musée d´Orsay bylo otevřeno při příležitosti světové výstavy v roce 1900. Nahradilo budovu nádraží, která zde fungovala po dobu 40 let. Návštěvníky láká především obsáhlou sbírkou impresionistů.
Vybrala jsem ho jenom proto, že je umístěné v budově bývalého železničního nádraží. Domnívala jsem se, že by to kluky mohlo zaujmout. Nezaujalo. Van Gogha protrpěli a Maneta proletěli. Ještě, že někdo vynalezl lavičky. Odpočinkové zóny se tak staly tichým společníkem, převážně mužů s pobíhajícími dětmi kolem vystavených soch, bohužel ne nerozbitných. A tak silnější pohlaví s neklidným výrazem pozoruje posouvání ručiček na obrovitánském ciferníků původních železničních hodin, zatím co něžné pohlaví vzdychá nad božským uměním několika géniů. Takhle spravedlivě je to v životě rozdělený.
Krátce po poledni se ploužíme nábřežím bukinistů a obdivujeme tradičnost, historii a malebnost tohoto místa. Stánky tmavozelené barvy plné starých knížek, litografií, nostalgických pohlednic, zašlých novin mají magnetickou moc neustále přitahovat naše pohledy, dělat bezpočet zastávek a prodlužovat naše výletníctví směrem k Notre Dame.
Notre Dame lze považovat za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotiky. Jeho výstavba trvala 182 let. Je schopna pojmout až 9000 osob. Už při prvním pohledu nám oči spočinou na třech portálech - portál Sv. Panny Marie, portál Posledního soudu, portál Sv. Anny. Nad portály je vystavena galerie králů s 28 sochami králů Izraele a Judska. Skvostem interiéru je obrovské rozetové okno o průměru 13 metrů.
Ale co, vždyť nikam nespěcháme. Notre Dame nám dozajista neuteče. Vlastně ani nemůže. Masa člověčiny lačnící překročit práh svatostánku a na vlastní oči uzřít vrchol středověkého stavitelství ji to nedovolí. Stavím se, že pokud to jejich tělesné schránky dovolí, vybelhají po 378 schodech do věže a budou hledat ducha zvoníka Quasimoda.
Jestliže existuji, existuje tohle všecko? Jestliže to vše existuje, existuji já? Victor Hugo
