Dnes je trh v Paimpol. „Kde zaparkujeme?" ve vzduchu visí nevyřknuta otázka, která se vkrádá do mozku při bloudění ulicemi přecpaného města. Pocit naděje nám dodává pohled na louku za železničním nádražím. Ano, poslední volní místo. Zastavíme těsně vedle dodávky bílé barvy. Myslím, že bílá. Je totiž tak polepená samolepkami, že tu barvu skoro není ani vidět. Z dodávky vyskakuje mladík s dredy. Podle vzhledu oblečení tipuji, že už nežije s maminkou v jedné domácnosti. Rozvázané tkaničky od bot se mu loudají ze strany na stranu jako uši baseta. Chudinky malé. Je na nich vidět, že už zažily všechny druhy počasí, a kdoví co ještě. Za ním vyhupsne pes malé rasy podobného ražení. Klučina se rozhodnými kroky ubírá „dopředu" a pes drobnými krůčky cupitá za ním. „Co myslíš, jde na trh?" riskujeme a jdeme za ním. Za velkou křižovatkou už vidíme značku pěší zóny. Mladík s dredy mizí v davu. Po pár vteřinách nás masa lidí zcela spolkne.
Trh má svou logiku. Je rozdělený do třech skupin. První skupinu tvoří oděvy, obuv, galanterie. Druhá skupina představuje jídlo. „Mami, podívej!" Lukášek vykulenýma očima ukazuje na obří humří klepeta cukající se ve svém provázkovém zajetí. Čerstvé sardinky, chobotnice, platýsy, mušle, ústřice, vedle paštik se švestkami, artyčoky, uzená šunka, sýr. To je teda pastva pro oči a horor pro chuťové pohárky. Nejmenší z nás si z toho drží nos. Třetí skupina zahrnuje stánky s výtvarnými potřebami. Štětce sobolí, vepřové, barvy akrylové, olejové. A obrazy. Když si do sytosti naplníme všechny smysly, narazíme na pouliční hudební skupinu. Parta kluků ve stylu Edith Piaf neuvěřitelné dotváří nostalgickou atmosféru tohoto města. Jejich melodie jsou opravdu podmanivé. Hmkáme si s nimi až do bodu, kdy začnou vybírat do klobouku. Nenápadně mizíme. Nemám u sebe ani euro. Manžel s Tomem se zapomněl v obchodě s noži švýcarské výroby, tak musíme s Lukášem prchnout. Zastavujeme u bankomatu. Před námi vybírá peníze slečna s dredy. Opět má neidentifikovatelný oděv a psa. O pár metrů dál potkáváme mladíka s dredy i slečnu s dredy, jak jdou spolu za ruce a za nimi ťapají jejich psy.
Je čas na oběd. Nic jsme neponechali náhodě a restauraci jsme si našli dopředu po internetu. Usedáme v malé předzahrádce se čtyřmi stoly. Usměvavý číšník přináší jídelníček. Znatelně, přesto mile znervózní, když mu dojde, že nemluvíme francouzsky. Rukama i nohama dotáhneme objednávku pití do konce. Kluci se chechtají. Slovo brčko nám dalo opravdu zabrat. „Bon your," teď koukáme zase my. Stojí před námi kuchař v bílé kuchařské čepici. Už mu chybí jenom řád zlaté vařečky. „Where are you from?" ptá se se silným francouzským přízvukem. Oba najednou odpovíme: „The Czech Republic." Tváří se překvapeně. Že by první Češi v jeho restauraci? Nebo, kde to Česko sakra je? Po úvodním představení nám začne detailně popisovat hlavní jídla na jídelním lístku. Asi nás správně nezařadil. Tvářím se, že mu rozumím, abych se odvděčila za jeho snahu. Dopředu mám ale jasno. Dám si to, co přeložím do češtiny. Chybička se vloudila. Jako první chod k nám číšník nese tácek se čtyřmi štamprlaty nažloutlé hmoty se zeleným lístečkem uprostřed. „To máme jíst?" ptají se kluci podezřívavě. To bych také ráda věděla. Podivná chuť nám to dovolí popapat maximálně do půlky. Kolemjdoucí číšník narychle posbírá štamprlata a odnese. Dodnes nevíme, jestli to bylo k jídlu. Podobně to dopadlo i s hlavním chodem. Překvapení šéfkuchaře za 50€ se stalo pro manžela opravdovým kulinářským zážitkem. Rovněž netuší, co to vlastně slupnul.
Klapka poprvé. Dům mezi skalami. Ale co pak se nestalo. Mlha. Místo balvanů růžové barvy, která přechází přes červenou, okrovou až do fialové, vidíme natož sem tam flíček. Šedý. Rozpaky střídá nadšení z odhalení. Odhalení pravé tváře Bretaně. Tak toto je ona. Smutná, tajemná, schovaná pod šerosvitem bájných legend. Země svých otců, hrdá, nikým nepoddajná. Kde hluk vln a větru je asi věčný... Dům mezi skalami nepokoříme. Ale my se vrátíme.
Nemám už tak dobré uši, jak mívali naši dědové, neslyším už zpívat víly a čert k nám taky nechodí o půlnoci zahrát si karty. Starý venkovan z Locronanu
Popojedeme nepatrně dále. A ejhle. Sluníčko jako na Mallorce. Měníme plány a ženeme se podívat na maják Phare de Ploumanach.
Že by Atlas upustil nebeskou klenbu? To je snad kousek věčnosti. Každý kámen má svojí tvář, svou podobu i své jméno. Obdobně jako v Českém ráji. Skoro.
