Krátce po deváté hodině ráno se už proplétáme uličkami Peeros-Guirec. Čím blíže k přístavu, tím více rušno. Auta, dospělí, děti smějící se či plačící. Velcí psi i malí oříšci. Rozteklá zmrzlina na kostkové dlažbě. Hošík čůrající za stromem. Ne, už nevydrží tu strašlivou frontu na WC, které by svou úrovní v klidu zapadlo mezi špinavé toalety v kdejakém metru. Neteče voda z kohoutku? Žádná starost, v moři je vody dost. A to doslova. Loď k ostrovům Les Sept Iles tak může vyrazit z prvního stanoviště. Při odlivu se totiž místa nástupu a výstupu na loď mění v závislosti na výšce hladiny. Mohou být od sebe vzdáleny až o několik desítek metrů. Bereme místo v přeplněné lodi a společně s prahnoucímí turisty vyrážíme. Čeká nás zhruba dvouhodinová plavba.
Les Sept-Iles je souostroví tvořeno sedmi ostrovy. Jsou nejstarší přírodní rezervací ve Francii. Hnízdí zde více než 23 000 párů mořských ptáků jako jsou papuchalkové, kormorání, rackové a další. V sousedství žije kolonie 30 tuleňů.
„Jak se jmenuje tenhle ptáček?" Lukášek prstem ukazuje na fotku v prospektu o zdejší fauně. Odvádím raději pozornost na ostrov Ile Tomé, který míjíme zprava. Kapitán lodi nepřetržitě informuje o všech ptácích letících, hnízdících, či rachtajících se ve vodě: „Kormoráni nalevo, tuleni napravo." Jako by píchnul do vosího hnízda. Všichni se v okamžiku přesouvají. Loď se začne nebezpečně naklánět na stranu. Nikomu to ovšem nevadí, fotí a natáčí na kameru tuleně, válející se na vyhřátých balvanech. Ale já mám pocit, že mi jde o život. Držím se pevně kovové tyče u sedadla až mi zrudnou záprstní kůstky. Zůstávám na původním místě a snažím se vyvažovat loď. Jediná, která mě chápe, je slečna držící se naproti. Také vyvažuje. S porozuměním se na sebe podíváme a hodíme očkem na ostatní, kteří mrhají našimi životy. Za naše úsilí jsme odměněné. Kapitán složitým manévrem natáčí loď i z druhé strany. Nakonec vidíme tuleně i zasněžený ostrov. Proč zasněžený? Je totiž hnízdištěm tisíců racků, kteří hlasitě chrání své teritorium, jednak křikem a jednak něčím, co by člověk nechtěl mít na čepici a už rozhodně ne pod ní. Tady bych ztroskotat tedy nechtěla.
Jelikož už máme oceánu dneska opravdu dost a máme chuť zůstat nohama pevně na zemi je náš cíl naprosto jasný - farní dvorce.
Místy oprýskané, ošumělé, mechem zarostlé. Přesto skvostné, nadpozemské, lidmi udržované. To jsou farní dvorce. Nesmí chybět kostel obehnaný zdí s triumfálním vchodem na hřbitov, kalvárií a kostnicí. Typická je lidová tvořivost. Svatí vypadají jako obyčejní vesničané. Krása provedení byla výrazem lásky k Bohu, ale také projevem soutěživosti mezi vesnicemi. Nejvíce pozornosti si zaslouží farní dvorce v St. Thégonnec a v Pleyben.
Procházím vstupní branou farního dvorce v St. Thégonnec s pokorou a patřiční zvědavostí. Tváře Bretonců vyryté do kamene podle tváří zdejších vesničanů. Působí neuměle, lidsky ba až grotesktně. Interier kostela bere dech. Zdi jsou vykládané porcelánovými deštičkami s reliéfy andělů a svatých. Spousta zlata a barev. Sousoší kalvárie je tvořeno barevnými sochami z kamene v životní velikosti. Je to průvod svatých, kteří společně oplakávají Krista.
Okenní vitráže s motivy tonoucích se námořníků, božích služebníků a medailony s Ježíšem, mě nedovolí odtrhnout zrak. Románská křtitelnice, lavice s intarzií a žádní turisté. Jenom já a duch věků. Historie mě tlačí k zemi. Usedám do lavice. Možná na místo ženy ze zdejší vesnice, modlící se za šťastný návrat syna, muže, či otce z dlouhé plavby od Islandu. Naposledy u východu otáčím tvář směrem k apsidě s oltářem. Prsty nořím do nasáklé školní houby v kropence se svatou vodou a přeji si... Ale to si nechám pro sebe.
Čas neúprosně posouvá ručičky hodinek dopředu a na nás čeká už jenom jedna pamětihodnost - klášter L´abbaye de Beauport v Paimpol.
L´abbaye de Beauport založil v roce 1202 Alan Avaugour. Největší prosperitu zažil ve středověku, v 13. - 14. století a v 17. století. Po roce 1750 došlo k jeho významnému úpadku a roku 1790, po Velké francouzské revoluci, byl uzavřen. Přesto ho v současnosti navštíví až 50 000 návštěvníků ročně. Konají se zde různé tematické přednášky, dílny pro školy a koncerty.
Prohlídkový okruh začíná muzeem. Popisky u exponátů jsou psané pouze francouzsky, a tak něco překládám, a něco si domýšlím. „Huhů," zkoušíme ozvěnu v obrovitánském krbu, kterým by slezli i dva Santové najednou. Pak schůdkami nahoru a dolu, kolem středověkých nádob, ponad ruiny i po pod.
Přes fragmenty gotických oken vidíme oceán. Snoubí se zde vše, co Bretaň nabízí. Mystičnost, spiritualita, malebnost a barevný kontrast. Modrá versus zelená.
