Cesta do Lyonu probíhá vcelku monotónně. Pak se teprve ukazuje, co to znamená držet se kurzu Marseille. Doprava houstne, jízda se zpomaluje, až úplně zastaví. A to jsme se pouze vykutáleli z hlavního města regionu Auvergne-Rhone-Alpes. Ačkoliv nás může těšit, že z okna auta můžeme pozorovat úhledné kopečky osázené vinnou révou, či ocelově modrou řeku Rhonu, přece nám nakonec oči spočinou na dvojitém výfuku auta šourajícího se před námi. Nemá cenu předjíždět, nemá cenu kličkovat z pruhu do pruhu, nemá cenu zastavovat na pumpách, jelikož jsou ucpané nájezdy i výjezdy, nemá cenu mít žízeň, i přesto, že už nám došlo pití, a nemá cenu se rozčilovat. Dvě stě dálničních kilometrů po Autoroute du Soleil (dálnice slunce) jedeme místo obvyklých dvou hodin čtyři. Naše auto nepřekročí rychlost 30km/hod.
Napjatou situaci rozstřihne město Orange. Ufiknuté proužky cest se rozběhnou všemi směry. My objíždíme zprava Avignon a držíme se vlevo na Apt. Dá se říct, že skoro úměrně s počtem přibývajících kilometrů, stoupá i venkovní teplota. Co dovede sucho, teplo a bezvětří se přesvědčíme v okamžiku, když zastavíme na první volný čerpací stanici. Jenom, co proběhne aklimatizace všech našich tělových tekutin a pomine obava mého syna z hlasitého zvuku, který se rozléhá odpočinkovým parkem a graduje přesně nad okénkem mužských toalet, posvačíme ve stoje, jelikož tu rozpálenou trubku železného zábradlí o kterou opíráme ztuhlá záda, na rozdíl od žhoucí lavičky ještě dáme. „Všichni“ jsme o něco klidnější, když si objasníme, že doopravdy nejde o tukana. Ten rámus, který by přehlušil vrtací kladivo, dokonce i rockový koncert skupiny Kabát, dělá malý cca pěticentimetrový hmyz – cikáda.
Za jeho neustávajícího bubnování, kterým vyčůraný sameček láká samičky na lepší zítřky, pokračujeme hlouběji do srdce Provence. Cesty se mění z tepen na kapiláry. Proudí napříč poli se žlutými melouny či vinnou révou. Vlásčitě obtékají kolem kamenných statků pokrytých červenými cihlovými taškami. Modré či pastelově zelené okenice, prastarý olivovník alespoň o sto let starší, než má soused (nebo-li raději celý sad), pískovcový koflík s rozmarýnem vonícím po cedru, oblázková cestička k domu roubená trsy modré levandule, úpící zemina popraskaná do krve, jenž si chladí svoje rány pomocí studené spršky stříkající z plastového rozstřikovače, to všechno, včetně kamenné kašny, majestátní černé kočky a kousku blankytného nebe, patří do povinné výbavy zdejších usedlostí. Podél cesty jsou rozložení stánkaři s nabídkou čerstvého ovoce i zeleniny. Na hlavě mají vietnamský klobouk, v ruce drží tablet nebo IPhone.
Navigace ukazuje třicet minut jízdy do konečné stanice. Vytáčíme číslo pronajímatele. Ačkoliv jsme dosavadní průběh událostí brali jako, co nás nezabije, to nás posílí, v momentu, kdy mobil neustále hlásí jenom: „příjemce není v dosahu, příjemce není v dosahu“, lituji velice, že jsem do lékárničky nepřibalila i něco na nervy. Nebojácně pokračujeme dále, navzdory tomu, že tíha našich myšlenek zvyšuje spotřebu našeho auta. Hlavou mi lítají vidiny splašené více, než školáci o velké přestávce. Kopou o sebe, převalují se, křičí až mi uniká to, proč jsem to celé vymyslela. Levandule. Kam maje oko dohlédne, všude roste samá levandule. Úhledně seřazená, v pravidelných řadách, o stejné výšce a stejné barvě. Když jednotu fialové – barvu vojevůdců, králů, kardinálů i každé dobré hospodyňky, přeruší barva žluté slunečnice, mám pocit, že jsem se ocitla uprostřed plátna Van Gogha. Je to skvostné i šílené najednou. Mám radost, smutek i vztek, a to nás teprve čeká poslední trasa z vesnice Saint Michel l ´Observatoire k prázdninovému domu. Samozřejmě určená navigací, jako ta nejkratší. Je ale nejlepší? Když auto s pohonem na všechny čtyři začne nadarmo přehrabovat tuny bílých oblázků na nezpevněné krajnici polní cesty někde v kopcích na samotě u lesa, která už nikam nevede, ptám se hystericky, jestli bychom s dětmi nemohli vystoupit ven. Manžel rázně zavelí, ať zůstaneme sedět. Vozidlo se nad kolmým srázem nebezpečně nachyluje na bok. Fakt se bojím. Takhle předci nemůžeme skončit. Co by na to asi řekli rodiče, paní máma? Co jsem to zase vymyslela. Vzduchem rázně zašustí řinčící kameny, které povolí a pneumatika skočí opět do vymletého kanálu. Sjíždíme na hlavní vozovku a zkoušíme to projet z druhé strany. No nemůžu říct, že by to bylo o moc lepší. Terén se opět zvedá, asfalt se vytrácí. Vyvrácená dopravní značka – dej přednost jízdy – rozděluji silnici na sjízdnou s potížemi a nesjízdnou. Nás pohánějí vpřed už jenom sloupy elektrického vedení, které kupodivu a k naši naději, ještě pořád kopírují tuto cestu.
Za obzorem zahlédneme nějakou stavbu. Jenom co se přikodrcáme blíže zjišťuji, že ji znám z ptačí perspektivy na internetových mapách. I když není obydlená, jak jsem se domnívala, je to jasné znamení, že jedeme správně. A bodejť.
Ten dům už znám zpaměti. Tolikrát protekl mými sny, že se nemůžu mýlit. Jediné co tak nějak neštymuje, je chybějící pole levandule. Ale co. Hlavně, že jsme došli. Pokud jsem si myslela, že příchodem je vše vyřešeno, mýlila jsem se. Bránu nelze otevřít. Ačkoliv má hezkou, modrou barvu, takovou tu provensálskou, je zamčená. Vystupuji ven z auta s třesoucími se koleny a bolestivou paží. Nakukuji skrz kovové tyčky a utvrzuji sebe i ostatních, že jsme u správního domu. Křičíme, voláme, telefonujeme – alespoň, že je tu signál, vše marné. „Příjemce není v dosahu.“ Obávám se, že tyhle slova budu až do smrti vykřikovat ze spaní. Co dělat? Byť asi zákon žádné země neumožňuje beztrestní vstup na cizí pozemek, okolnosti nás nutí použít krajní řešení. Prolézáme kamennou zídku, prodíráme se křovinami a hop jsme u baráku. Okenice v přízemí silně zaklapne zrovna, když se blížím tišeji než po stopkách. Málem mě odrovná infarkt. Utiší mne fakt, že majitel nemůže být daleko. Vždyť okenice jsou pootevřené. Ze vnitř dokonce prosvítá světlo zapálené svíčky z aromatické lampy. Bušíme na dveře, klepeme na okna…, nic. Znám jenom tři lidi, kteří by nechali hořící svíčku bez lidského dozoru – dítě, blázen a pyroman. Jak tohle celý dopadne? Obcházíme dům ze všech stran. Kluci se rozběhnou k bazénu. Opodál stojí zahradní domek. Z fotek na internetu vím, že má mít plně vybavenou letní kuchyni. Máknu na kliku a ejhle. Otevřeno. Prohlížím si vnitřek se silným pudem sebezáchovy. Lednice, vařič, vodovodní kohoutek, nádobí, odpadkový koš, rozkládací lehátka i stolek. Očima měřím maličkou místnost a spekuluji, jak ji přestavět na nouzovou ložnici. Manžel se rozhoduje, že půjde do vesnice se přeptat, jestli majitele domu někdo nezná. Slyším řachot padajících kamínku uvolněných při přelézaní zídky, startování motoru a je pryč. Zůstávám tady sama, bez dokladů, peněz, v cizím státě, na cizím pozemku, s dětmi které se koupou v cizím bazénu, alespoň že ve svých plavkách. Minuty ubíhají, půl hodina, hodina, už to nezvedá ani manžel. Vysvobozující hlas motoru se ozve ve chvíli, kdy čekám na záchranu už jenom od Ježíška. Brána se otevírá. Majitel domu jede v těsném závěsu za manželem. Mobil měl celou dobu u sebe, nepřijatý hovor nemá, číslo je ovšem jeho, takže? Francie má všechno, že by měla i svůj Bermudský trojúhelník?
Začíná obvyklá prohlídka domu, podrobný návod k používání všech spotřebičů, nevyjímaje mikrovlnou troubu, myčku, kávovar atd. S hrůzou očekávám, že zapne žehličku a začne ukazovat jak správně žehlit. A to jsme teprve uvnitř. Venku nás čeká gril, posezení, jezírko, bazén, filtrace, čištění, domeček, průtokový ohřívač, opět lednice… Už mám toho dost. Ukazuji na rameno. Nasazuji provinilý výraz a usedám na lehátko u bazénu. Ponechávám manžela napospas výmluvného Frantíka, který si asi nemá s kým doma popovídat.
Konečně jsme sami. Kluci dovádějí v bazénu. My ležíme na terase a vyplavujeme z těla nadbytečnou dávku kortizolu.
Na historce z místní hospody, kterou zažil manžel při svém sherlockovském pátraní po majiteli domu, se smějeme už teď. Hostinský kulaté tváře, obřích dlaní, se zástěrou uvázanou těsně pod prsy, sebral věc do vlastních rukou. Jakmile pochopil, že se po něm chce, aby zkusil ze svého mobilu zavolat na telefonní číslo, které měl manžel napsané na papírku, s fištrónem jemu vlastním a grácií někoho, kdo to dotáhl na výsluní kulinářského nebe, vytočil číslo. Za zvuků oznamovacího tónu neustále udržoval anglickou konverzaci sestavenou ze dvou opakujících se vět: „V Prague jsem byl, znám Czechoslovakia.“ Jakmile přepnul na francouzštinu, kterou zjevně obdarovával námi hledanou osobu, kulaté očka se dostali k sobě blíže, husté strniště, ve kterém se ztrácela pusa a kdoví co dalšího, se zakudrnatilo, až splynulo se zvlněnými vlasy do jedné velké kučeravé koule. Za využití veškerého hlasového rozsahu i frekvence (něco jako Karol Polák při hokejovém utkání), demonstrace všemožných gest či posunků, dokončil rozhovor s úsměvem najezeného bernardýna: „Majitel už jede“.
A doopravdy. Zanedlouho se z úzké uličky vyřítil malý citroen. Bleskurychle zacouval mezi dvě dodávky. Rozpačitý výraz, láhev vína, ale hlavně klíče od našeho prázdninového domu.
Ticho večera v Provence narušuje pouze doznívající zvuk cikád. Už hlesají jenom poslední nejvýkonnější kusy. S pomocí růžového vína a růžového nebe, se zdá být život opět růžový.