Člověk dodržuje různé rituály již od doby, co vytáhl paty z jeskyně. Dnes bychom asi těžko věřili tomu, že usmlouváme bohy k lepšímu lovu mamutů poté, co chlapi zatancují v kruhu s titěrným oblečkem přes oné partie, nu co… rozhodně to bylo alespoň dobré k rozšíření rodu. Starověk, středověk, novověk, při každém kroku dál po ose lidských dějin šlape jedinec s cejchem strachu. Brání se amuletem, který pevně svírá ve svých dlaních a zahřívá jej dechem při každém klopýtnutí. Modlí se tiše s těsně sevřenými rty, kdy neradno zkoumat, jestli Boha prosí, nebo mu rozkazuje. Třikrát si odplivne, když před ním přeběhne černá kočka. Třináctého v pátek zamkne byt na sedm zámků, ke dveřím přistaví veškerý nábytek včetně skříně a lednice. Vypne mobil, čímž v dnešních časech totálně popře svou existenci, ale přežije…zachrání ho jeho zvyk.
Zvyk, který přináší naději, pořádek, zvedá sebevědomí, balamutí ostych, sjednocuje (někdy až moc), rozpláče ale i pohladí, prostě je to něco s čím jsme se možná naučili žít lépe než s lidmi. Je to náš tajný klíček od zítřejších dveří. Nevím jak to dělám, ale můj klíček občas nefunguje. Projevuje se to jednou do roka zvláštním rituálem, na který si nemůžu zvyknout. Vše to začne normálně jako u ostatních normálních lidí. Manžel přinese domů hromady katalogů od cestovních kanceláří s nejlepšími nabídky, po kterých mně mají vypadnout dioptrie. Nechávám ho pár dní doufat, že výběr letošní dovolené poběží jako Etiopec na Pražském maratonu, což přesně znamená, že se v domluvený čas objevíme v hloučku turistů na letišti, kterým velí slečna se žlutým smajlíkem na tričku a nápisem: I have my teeth full of you. Prostě pohodová dovolená bez starostí, all inclusive a za hubičku. Při této představě odkládám další nabídku prosluněných „prázdných“ pláží na které koukám z „obrovského“ pokoje za zvuků šumícího moře do krabice s označením: školní sběr. Nenápadně (jako každý rok) přesouvám svoji pozornost na webové stránky nabízející pronájem prázdninových domů. Večer trávím poctivým smazáváním historie prohlížení, abych nevzbudila případné podezření. Ze začátku s velkým nadšením, postupně se zatnutými zuby a mžitky před očima vybírám a vybírám. Chci toho moc?
Vždyť toužím jenom po maličké usedlosti, původní, z kamene, která stojí o samotě, s pěkným interiérem, bazénem, hrami pro děti, no a gril aby tam byl, taky vlastně hezká zahrádka, ale bez much, to kluci nesnáší, dobrý by byl internet, potažmo Wi-Fi (mami je tam Wi-Fi?), k zahození není klimatizace, oplocení, parkoviště, hezký šálek na kafíčko, myčka, pračka, trampolína. Chci toho snad „moc“? Nakonec nějaký dům vždycky najdu. Chytnu se svého nálezu jako pudlík kostičky a už nepustím. Mé argumenty jsou dostatečně tvrdé, lahodné, voní mátou či levandulí, teplým večerem se sklenkou muškátu a zvukem překřikujících se cikád na pokraji infarktu.
Půl roku po nocích polykám příjemnou chuť letní dovolené, plánuji detaily, které se nikdy nestanou, představují si nabídku jídla, kterou nakonec neochutnám, už vidím ty barvité fotky, které ve výsledku budou pro přemíru slunka vypadat úplně jinak. A pak to přijde. Vždy stejný. Přesně načasovaný. Zvyk naší rodiny, bez kterého se neobejde žádná plánována rekreace už řadu let.
Padám na kole.