Tři týdny před dovolenou do Provence se moje představivost omezí na statistiku úrazovosti v přeplněné nemocniční chodbě. Kolena, kyčle, záda, lokty, ramena - člověk je doopravdy složitě sešroubován. Nemocniční personál s patřičnou dávkou důležitosti pobíhá sem a tam, překračuje opřené berle, obchází stojící lidi s bolavými zady, domlouvá či vysvětluje jediné správně pořadí, které určuje sám lékař, nereaguje na hlasité klepání, jenom na domluvený šramot prstíků bíle oděného soukmenovce. Před sálem se vrší pytle odpadu vyhozené tak před půl hodinou. Zavalitý sanitář přiváží na vrzajícím lehátku dalšího pacienta na operaci. Zavtipkuje se sestřičkou, která se vřele uhyhně do papírové roušky. Složitým manévrem u kterého bulí všechny postelní šrouby dostanou lehátko za bílou plentu. Další. Po hodinách čekání konečně zazní moje jméno. Vstupuji. S neklidem a tachykardii pozoruji výraz zamračeného snad němého doktora, který na mě zkoumavě kouká spod obrouček brýlí. Obstřiky, ortéza, ledovat, prášky a zase prášky. Sedím doma v zeleném křesle, nemohoucí se pohnout, kdeže postavit. Kdosi kdysi řekl: „cesta je cíl“ – tak už jsem asi došla.
Den před odjezdem jedeme do supermarketu dokoupit poslední chybějící věci. Na nákup potravin, které nás mají v nejhorším případě zachránit při životě po dobu dvou dní, nemám sílu. Sedím s ortézou na lavičce pod vlivem analgetik, které nějak zapomněly, proč je farmaceutické společnosti uvedly na trh. Za přispění rukou celé naše famílie včetně plyšového medvídka, dobalíme naše kufry a vytáčíme číslo pana pronajímatele. Děláme to pokaždé před delší cestou od zkušenosti z Chorvatska, kdy jsme po 12 hodinách jízdy autem zjistili, že nemáme kde bydlet. Pronajatý dům byl plný lidí…,ale byli moc hodní. Nabídli nám, že můžeme s dětmi přespat na zemi v garáží, vedle náhradních zimních pneumatik, lodě, kanystrů s benzínem apod. Odolali jsme této velkorysé nabídce a nadcházející čtyři hodiny jsme strávili obvoláváním snad všech hotelů v Zadaru, načež jsme totální zdecimovaní zalehli v jednu hodinu ranní v docela pěkném hotelu s podnapilým recepčním.
Sedím ve svém křesle a slyším obsazovací tón mobilu pana pronajímatele. Po prvé, po druhé, po desáté, po třicáté…, zkoušíme to trpělivě až do pozdních hodin. Spát jdeme s nepořízenou. Z přerušovaného spánku plného dobrých i špatných vizí promíchaných lépe, než kynuté těsto z Kauflandu, mne vzbudí drnčení mobilu. Manžel ho pudově zvedá. Jsou tři hodiny ráno. Na druhé straně drátu sedí pan pronajímatel. To jsem tedy nevěděla, že v Provence mají posunutý čas. Mluví, jako kdyby bylo čerstvé poledne a on si u dobrého oběda všiml několika nepřijatých hovorů odněkud z Česka. No, ačkoliv už po vřelé debatě zabereme jenom jedním okem, druhým už vidím světlou budoucnost. Majitel existuje, dům snad stojí, dovolená může dneska vypuknout.