V šest hodin ráno přenášíme polospícího mladšího syna do auta. Starší jde po svých. Svou polohu v autosedačce už mám dokonale vychytanou. Ortéza na těle, za zády polštář, pod zadkem polštář, pod rukou polštář, v žaludku dva tramaly a jedno kafe. „Do hrobu předci musí jít tělo zhuntované.“ Tak na tom pracuji. Naším dnešním cílem je Besancon , vzdálen 10 hodin jízdy.
První zastávku děláme v Rozvadově. Připadám si jako maskot čerpací stanice. Moje sytě modrá ortéza obepínající celou horní část těla působí jako magnet. Pod zraky kolem pumpujících řidičů a jejich vyšnořených poloviček či vykulených dětí, které na mě zírají skrz zadní okýnka s otevřenou pusou, ztrácím odvahu překročit práh benzínky, abych náhodou nemusela rozdávat autogramy. Levou se mi píše opravdu špatně. Kluci to zvládají beze mne. Vracejí se obtěžkáni tuctem croisantů, řadou sendvičů s čerstvě tvářícím se tuňákem, růžovou šunkou, která na denním slunci mění barvy lépe než chameleón, voňavým sýrem, který při nakousnutí „hezky“ křupne. Před odjezdem úspěšně navazujeme druhé telefonické spojení s panem pronajímatelem. Pravděpodobně dával o hodinách zeměpisu docela pozor, jelikož mu nevychází, proč jedeme už v pátek ráno, když do Provence máme dorazit v sobotu po druhé. Odtajňujeme náš plán přespat v Besanconu, projít si město, dobře se vyspat, rameno, ortézu, plnou lékárničku, obavu z toho, že tam nakonec vůbec možná nedojedeme, si necháváme pro sebe.
Každopádně půl hodiny před koneční stanicí Saint-Michel-l´Observatoire si zavoláme. Bonne voyage.
Dveře Besanconu otevíráme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Dveře Hotelu All Suites až chvilku po té, co vyměním velkou ortézu za malou, která společně s trojcípým šátkem tvoří mojí novu image tzv. po francouzsku. Ačkoliv jsme u recepce první, mám pocit, že na koberci červené barvy udělám větší důlek než, když malý hošík čůrá v zimě do sněhu. Anglicky to nejde paní recepční, moje základní fráze francouzštiny se bohužel nesetkají s velkým porozuměním, třebaže do nich dávám excelentní přízvuk, za který by se nestyděl ani Vlasta Burian. Kuchař přivolaný na pomoc jenom odevzdaně krčí rameny, rozklikává překladač, čímž tomu nasadí pořádně tlustou čepičku. Se širokým úsměvem se nechám poroučet a jdu omrknout pokoje. Máme dvě naprosto identické místnosti, propojené mezi sebou zamykatelnými dveřmi. Když asi po desáté slyším své děti zamykat, splachovat a přepínat klimatizaci, říkám si, že je čas jít ven.
Auto necháváme na hotelovém parkovišti ze dvou důvodů. První je, abychom se trošku prošli po celodenní jízdě, druhý, že jsme líní zjišťovat, jak je to v centru s parkováním. Chyba. Tři čtvrtě hodiny pěšky, možná i o něco více, mi dá pěkně zabrat. Cestou se střídají hezké baráky s vymazlenou zelení, s přičmoudlými bytovými domy bez jediné známky lidského zájmu o zvelebení rodinného hnízda. Po tmě bych se tady asi sama bála. Historické centrum nacházíme přikrčené pod tíhou celodenního oparu. Fasády budov jsou slité do dlouhé šály béžové barvy, která obepíná tok řeky Le Doubs. Usedáme v první venkovní zahrádce kavárny, z které lze pozorovat odraz košatých platanů na tiché nezčeřené hladině. Nábřeží je plné mladých studentů srkajících černé kafe, pokuřujících cigaretky, občas kolem prolítne mladík na skateboardu, druhý, třetí asi je to tady in. K čemu všemu je dobrá dřevěná cedule rozkročena u prvního stolu, pochopíme velice rychle. Běžné Francouze láká na aktuální menu, které je napsané barevnými křídami. Nám poslouží jako školní tabule, jenom místo ukazovátka použijeme prst. Objednávka se zdaří. Dokonce se nám z číšníka podaří vyrazit i informaci, kde bychom mohli najít stanoviště taxi služby. Širokým gestem jedné ruky nás odkazuje dál do městského labyrintu.
foto:thehotelguru.com
Všechny cesty směřující do centra jsou vybarvené v jedné tónině – šedé. Neustále se křižují, rozchází, větví, zmenšují, zatáčí, někdy i končí. Ještěže uprostřed nebydlí Minotaurus. Bez klubka nití by jsme byli zde ztraceni. Občas jednolitý takt barvy přeci jenom přeruší modrá vrata, zelené okenice či ve vánku se jemně houpající červené vlaječky Societe Generale, kterým v plném záběru zabraňuje celoroční vánoční výzdoba natažena mezi budovami. Podél obchodů cizích značek, nebo už i pro nás zcela běžných, nejčastěji narazíme na francouzskou pekárnu – Boulangeire. Myslím, že přes chleba lze posoudit úroveň gastronomie u jednotlivých zemí. Začíná to už její výlohou. V podobném typu u nás, by jsme spíše čekali starožitnosti na Praze 1. Ve Francii jsou to bagety. Tlusté, zlatavé, do třetiny zabalené v papírovém ubrousku. Stojí seřezané ve dřevěným příhradkách, označených cenovkou s kudrnatým fontem písma. I přes to, že jsou dlouhé až k jednomu metru, domorodci si kupují vždycky několik kusů najednou. Ať je člověk v kterémkoli departmentu Francie, rání ulice vypadá všude stejně. Francouz nese pod pazuchou patero baget, Francouzska na kole s košíčkem vepředu, ladně si to tráduje přes kamenné kostky, kdy při každém drcnutí jejího velocipedu, bagety povyskočí až k špičce jejího nosíku. Nemusím ani říkat, že uvnitř pekařství je to hotové peklo. Oči tužebně bloudí od croissantů, muffinů, přes fougasse (chleba ve kterém je zapečený sýr, olivy apod.), zastaví se na višňovém závinu, za který bych čertovi upsala i svou duši.
Když dorazíme na Place du 8 Septembre naskytne se nám úchvatný pohled. Zatímco malé trojúhelníkové náměstí už usíná pod peřinou teplého večera, jeho dominanta - věž kostela svatého Petra – je ozářená posledními slunečními světlomety. Myslím, že se nebudu mýlit, když prohlásím, že zlatý kříž na vrcholu zvonice měřící až 14 metrů a vážící 5 tun, jen tak někdo neukrade. Starodávný kolotoč z roku 1900 stojící u paty kostela, už má pro dnešek doježděno. Jediná blikající žárovka patří prodejci pizzy na speciálně upravené motorce. Na místo spolujezdce má přimontovanou velikou červenou bandasku, z které vytahuje čerstvé kousky, pro trojici studentů okupujících drátěné lavičky před kostelem. Pokus o několik fontán, u jedné se dokonce voda řine z mušle, se až tak úplně nepovedl. Voda chytá odstín podobný barvě hasičské nádrže, ve které si příroda už pár let dělá, co chce. Kde tu chybí dlaždice, která leží na dně a dává zapravdu procesu zvětrávaní.
Na poslední chvílí zpozorujeme nad hlavou ceduli s názvem TAXI. To je ta lepší zpráva. Horší je, že tam je pouze telefonní číslo. Už to živě vidím…, jak volám někam na dispečink, či přímo Francouzovi do obýváku, a s naprostým přehledem mu vysvětluji, kdo jsme, co chceme a kam chceme. Takže zpátky pěkně po svých. Noc v hotelu proběhne vcelku dobře, až na pár ran do hlavy způsobených totální tmou v pokoji po zatažení venkovních žaluzii, dírou ve dveřích do koupelny a naší nejistotou, jestli tam už byla před námi, nebo je tam po nás. Ale jinak dobrý.